Odpozorováno a zformulováno:
Snůška napraví všechny blbé nápady včelaře.
Nejlevnější podněcování je benzínem. (Dovézt včelstva do místa snůšky.)
Ženci na pole, včely z pole. (Konec snůšky – ze Vsetínska.)
V úle je ideální organizace, všechno je včas uděláno ač to neřídí žádný vedoucí pracovník. (V rozhlasové reportáži pronesl RNDr. Ing. Vítězslav Doubrava z Hněvkova přibližně v roce 1985.)
Včela je na světě proto, aby chválila Tvůrce, protože všechno co nám dává, slouží našemu zdraví. (Úvodní věta přednášky v Litomyšli od MUDr. Bohuslava Handla z Kunštátu.)
Co je na všechno, to není na nic. Ale zdá se, že o propolisu to neplatí. Ten skutečně obsáhne velkou šíři léčebných účinků. (MUDr. Bohuslav Handl na téže přednášce.)
Ve svém včelařském životě jsem odposlouchal dost odborných přednášek a přečetl lecjakou literaturu, přesto člověk musí vždy pokorně uznat, že včely nikdy nebudou dělat něco kvůli nám. Naopak, včely si jedou po svém, samy „rozhodují“ co je v tu chvíli dobré, co od nás přijmou a pokud se strefíme do jejich koncepce, pak pokračují v námi připraveném programu. A zde je jádro dobrého včelaření – vědět, co včely právě potřebují, co ještě snesou podle našeho záměru a co už je nad jejich síly v okamžiku našeho zásahu a několika následujících dnech. Dále do včelařské moudrosti patří vědět, jaká pravidla byla včelám vývojem vštěpena a vědět jaké jsou souvislosti jejich života a přírody. Až potom nastává příležitost pro lidskou dovednost a vedení pro hospodářské využití. V přírodě včely potřebují z našeho pohledu celkem málo – nasbírat si tolik, aby přečkaly zimu, dutinu, aby se do ní vešly a co nejdříve na jaře se mohly rozmnožit a to je spolu s ochranou proti nepřátelům, nemocem a extrémům počasí pro přirozený cyklus skoro všechno.
Jenže. Aby včely uspokojily člověka, to se musí jinak otáčet a mrskat sebou. Včelař je nutí, aby obsadily mnohem větší prostor dílem, než je jejich přirozená potřeba, aby matka naplodovala mnohem více plodu, aby včely byly mnohem hodnější, aby se nerozlézaly, aby nanosily během sezóny zcela nepotřebné množství zásob, aby se nestresovaly při jejich stěhování, aby si nechaly vrtat ve svém díle dle libosti včelaře a tak dále. To všechno včely pro svůj život vůbec nepotřebují. Proto to samy od sebe ani dělat nebudou. Jenže včelař je taky trochu reklamní agent a jednotlivé zásahy provádí tak, aby to včely jako potřebovaly. V reklamě je jedna základní poučka, že vše musí být podáno tak, aby jedině zákazník byl tím, kdo z toho má výhodu. My mu k tomu jen pomáháme. To je celý trik zisku. My jen nabízíme prostředky k uspokojení zákazníka. Ve výsledku on se uspokojuje a my však z něho tržíme. Včelám podobně taky nabízíme prostor, aby mohly plodovat a přitom chceme mít hodně včel do snůšky. Odebereme jim plod v přesně vyhlédnutý okamžik, aby se netísnily a přitom jim tím sebereme možnost přirozeného rojení. Uvolníme jim prostor nad plodem aby se mohly dále rozvíjet a přitom jim sebereme v medu celý výsledek jejich snažení třeba za několik týdnů. A takhle to u včel chodí v lidském světě.
Abych nestranil jen včelám a nelitoval je, nikdy včely nežily v takovém komfortu, jako dnes. Přírodní výběr je velice tvrdý a nemilosrdný. To včelař je proti tomu měkota a mnoho přírodních tvrdostí obchází rozumem. Naopak včeličky hýčká a všelijak je přikrmuje, bedýnky nadstavuje, aby neměly nedostatek, oklepává z nich každou breberku, aby je něco nekousalo, plamenem a chemií ničí i jen možného bacila, který tam třeba ani není, aby snad neomarodily. Včely už nemusí čekat, až jim staré dílo sežerou myši a zavíječi, aby mohly stavět znova čisté plásty. Včelař jim podstrojuje v trvalém servisu vše potřebné, co by v přírodě nikdy nedostaly. Tady si včelky stěžovat nemohou. Však se za to taky snaží.
Vývoj úlů a všech doprovodných technologií jde rychle dopředu a v povědomí veřejnosti je jedině nástavkový úl hodný včelaření. „Budečáky“, a jim podobné úly, jsou vyslovovány jen jako opovrhovaná spodina včelařské technologie, něco jako doba kamenná ve včelařství. Hodně na tom je, ale ne všechno. Dvouprostorové úly zadem přístupné byly konstruovány někdy před sto deseti lety (začátek výroby 1904 a říkalo se jim velkoprostorové budečské úly) ke včele a vědomostem tehdejší doby. Jenže doba se v mnohém odlišila a vytvořila jak jiné potřeby, tak taky možnosti. Včela byla vyšlechtěna k větší plodnosti, zemědělství soustředilo hmyzosnubné rostliny do velkých lánů, takže skutečně tyto úlové systémy se staly zastaralými. Nicméně některé jejich přednosti se natolik prosadily, že tyto úly jsou i přes nesporné nevýhody dost oblíbeny. V naší zemi oblíbené kočovné vozy dovolují pracovat ve včelstvech i ve špatném počasí, zadem přístupné úly se mohou vrstvit na sebe a tak lépe využít prostor vozu nebo pevného včelína. Uzavřený prostor chrání včelaře i včelstva před loupeží při práci. U těchto úlů se vždy pracuje s jednotlivými plásty, takže tolik netrpí záda včelaře. Úly též ve včelíně netrpí tolik povětrností.
Protože jsem po celou dobu své praxe pracoval i s těmito úly, podrobně popíši jejich obsluhu, výhody i nevýhody. Nástavkové úly mají v praxi jednoznačně zelenou, jak pro včely tak i částečně pro včelaře, ale to „ale“ zde taky je a dost velké. Předně nutnost pravidelného rozebírání nástavkových úlů v sezoně a tím obrovské množství zbytečně a naprosto neproduktivně přenášené hmoty včelařem, které vede k poškození zdraví a výkonnosti v pokročilejším věku. Jestliže má nástavkový úl čtyři nástavky a matka je obvykle v dolních dvou, tak při jakékoliv manipulaci v plodišti musíme odložit nejméně dva medníkové nástavky někam a pak je zase vrátit. Často je ještě nutné odložit i jeden plodišťový nástavek a zase vrátit. To je celkem šest přenášených nástavků plus manipulace uvnitř. Sečteme-li toto a vynásobíme počtem úlů na stanovišti, vidíme, že při takové, týdně se opakující, pracovní návštěvě základního ošetření včelstev, na každém stanovišti odneseme v rukách, tím i zády, přibližně 1,5 násobek váhy celého stanoviště, někdy i celý dvojnásobek váhy všech úlů, když překládáme i dolní nástavek nebo přidáváme další. Obsazený úl v sezóně mívá od padesáti kg na jaře a zanesený medem s rozvinutým plodištěm do sta kilogramů váhy. Pak ať někdo tvrdí, že včelařina není dřina a že nástavkový úl je ideální úl. Na přednášce jistě ano, aby přednášející sklidil potlesk a nebyl vypískán, na stanovišti už moc ideální není.
U úlů budečákového typu je té přepravované hmoty sotva polovina, spíše třetina i méně, potřebujeme-li vložit či vyndat několik plástů, protože se přenáší jen samotné dílo bez všech obalů a z patra úlu, z kterého chceme. A i když je úl třeba plný medu, přenášíme většinou lehčí plodové plásty bez výraznějších zásob. Ale práce je přeci zdlouhavější, musíme pracovat vždy, včetně vysouváků, s jednotlivými plásty, takže není tolik racionální a to zase vadí ekonomům práce.
Navzdory všem předhazovaným kladům i záporům jednotlivých pracovních a konstrukčních systémů je možno ze všech typů získat postejný užitek, jen jde o to, aby se upravily rozměry úlů k možnostem včely (většinou jde o zvětšení vnitřní kubatury úlu) a aby technologie obsluhy využily jejich přednosti a omezily nedostatky. To prakticky znamená, aby se včelař naučil s každým druhem úlů manipulovat, jak je v té které oblasti potřeba. A jestli se úl otevírá shora nebo ze zadu, to je včelám naprosto jedno.
Protože se člověk při práci snaží vkládat získané vědomosti do toho co vytváří, získává tak nové zkušenosti a nápady, které se někdy hodí hned a použijí se, nebo pro souhru okolností se právě použít nemohou, pak se většinou zapomenou. Jenže když je jejich vynálezce zapíše a podobné okolnosti se zase naskytnou, postup je již vyřešený a stačí jej jen přímo použít. Proto chci taky já sepsat některé nezapsané postupy a technologie, které se mi osvědčily a varovat před takovými, které se nepovedly, aby je buď někdo zdokonalil nebo se jim vyhnul.
